Tento snímek ze sondy ESA Mars Express ukazuje část zřejmě největšího samostatného zdroje prachu na Marsu: větrem formovaný útvar známý jako MFF (Medusae Fossae Formation).
MFF není toliko skutečnou továrnou na prach, ale je to také pozoruhodně rozsáhlý útvar: jde o největší sedimentární úložiště na planetě, které má nespojitou délku více než 5000 km. Rozkládá se na ploše srovnatelné s Indií. Je pojmenovaný po mytologické řecké Medúze, která byla schopná proměnit ty, kdo jí pohlédli do očí, v kámen. Doplněk „Fossae“ je latinský výraz pro zákopy nebo prohlubně.
Útvar se nachází na hranicích mezi jižními vysočinami Marsu a severními nížinami (rozdělení je označované jako martovská dichotomie) a nachází se mezi dvěma nejvýznamnějšími sopečnými oblastmi (Tharsis a Elysium). Obsahuje také pohoří Eumenides Dorsum, jehož okraje lze vidět v pravém dolním (jde o severovýchodní směr) rohu obrázku.
Změna sklonu je zvláště dobře patrná na doprovázející topografické mapě pruhu povrchu Marsu.
Okraje Eumenides Dorsum jsou zde patrné v odstínech červené. Vystupují totiž nad okolní níže položený terén.
MFF se skládá z mnoha různých druhů povrchu. Zdá se, že všechny jsou náchylné k větrné erozi. Povrch se místy zdá hladký a mírně zvlněný, místy větrem tvarovaný do kilometrových hřbetů s tzv. jardangy (aerodynamický výčnělek vytesaný ze skalního podloží nebo jakéhokoli zpevněného nebo polozpevněného materiálu dvojím působením otěru větrem prachem a pískem a deflace, což je odstranění sypkého materiálu větrnými turbulencemi).
Vítr je na čtvrté planetě Sluneční soustavy silným sochařem – ostatně, stejně jako zde na Zemi. Sonda Mars Express už prozkoumala na Marsu celou řadu dalších útvarů, které byly významným způsobem ovlivněny právě větrem. Jde třeba o Nili Fossae, Arabia Terra, Syrtis Major, duny na jižních planinách nebo kráter Schiaparelli.
Ve skutečnosti se tato oblast pravděpodobně zformovala jako důsledek pohybu materiálu větrem na povrchu Marsu. Předpokládá se, že MFF se skládá z popela vyvrženého sopkami v blízké oblasti Tharsis. Zde je mimo jiné Olympus Mons, tedy největší známý vulkán ve Sluneční soustavě. Popel se sem dostal buď vzduchem, nebo rychle se pohybujícími proudy lávy, plynu a úlomků horniny.
Také výše uvedené prohlubně ve tvaru půlměsíce jsou dílem marťanských větrů. Mají tvar talíře nebo koryta a vznikly v důsledku působení větru. Vznikají tak, že větrem nesený písek naráží na měkký povrch a eroduje jej až do okamžiku, kdy narazí na překážku. Tedy zasypaný objekt, jako je třeba kámen nebo odolnější vrstva usazenin. Vítr je pak nucený hledat si jinou cestou vedle objektu nebo pod ním a vytváří vír. Ten se nakonec vydá zpět nahoru a zvedá s sebou písek.
Předpokládá se, že větrná eroze je nejnovější fází ze všech erozních procesů působících na MFF. Důkazem toho je obecný nedostatek kráterů v této oblasti. Pokud by k větrné erozi došlo před dlouhou dobou, dá se předpokládat, že na povrchu větrem tvarovaného terénu uvidíme novější krátery. To, že je zde vidět pouze několik kráterů, naznačuje, že povrch regionu je relativně mladý.
Zkoumání povrchových útvarů a geologie Marsu obecně je jedním z hlavních úkolů sondy Mars Express. Ta byla vypuštěna před koncem roku 2003, takže u čtvrté planety Sluneční soustavy pracuje už téměř dvě dekády. V roce 2016 se k ní připojila společná sonda ESA a Roskosmosu ExoMars TGO (Trace Gas Orbiter). Na letošní rok byl plánovaný start další mise ExoMars s roverem Rosalind Franklinová, ten se ale neuskuteční. Společně se tato flotila pozemských průzkumníků snaží lépe porozumět planetě Mars.
Další informace jsou k dispozici na portálu Evropské kosmické agentury (ESA).
